A tak ležel dobrých pětatřicet let schovaný v igelitu :-).
Vlastně ani mně se nechce věřit, že se dočkal. Můj kočárek :-). Dodneška si pamatuji na moment, kdy mě jím rodiče obbdarovali. Bylo to v Žukově, v kuchyni, před tím velikým stolem s šuplíkem na mytí nádobí! Ten šuplík jsem měla nad hlavou...
Zvláštní je, že už si vůbec, ale vůbec nepamatuji, že bych si s ním někdy hrála :-)).
Avšak střih a je to tady! Mám prostě Terezičku a ta to všechno zbourá! :-)
Nejdříve si myslela, že se bude vozit ona, pak tam chtěla posadit Olli (ta utekla), potom balón (ten se nebránil) a nakonec je v mém, dnes už jejím kočárku, to, co tam patří, panenka přeci! :-)
PS: Zatím (už třetí den) ještě baví! :)
Milá Jano, máš můj obdiv. Pětatřicet let uchovat kočárek, se kterým sis hrála Ty, je neuvěřitelné. Navíc je jako nový. Měla jsem podobný, jen červený a jelikož jsi mladší, máš už ten vytuněný model s ,,manšestrovými" boky a boudičkou. To já neměla:-(.
OdpovědětVymazatV dnešní době je neobvyklé, aby si děti hrály s hračkami po rodičích, ale má to své kouzlo.
Sama jsi ho poznala, když to v Tobě vyvolalo vzpomínky na dětství.
Krásné.
Henrieta
No, to spíš rodiče jej uchovali a jsou hodní obdivu :-)
OdpovědětVymazatA fakt je, že naše Terezka si vlastně hraje pouze s hračkami zděděnými, darovanými! A že jich je! Snad jen balón má nový :-))
Děkuju a měj se krásně!
Jana